pozemní lanovka

Tatranská pozemní lanovka nahradila část původně uvažované adhezní elektrické železnice z Popradu na Hrebienok. A to sice část s největším stoupáním ze Starého Smokovce. Stavba obou drah probíhala současně, lanovka obdržela povolení provozu dokonce o něco dříve, než adhezní dráha. Od samého počátku byla dráha lanovky metrového rozchodu jako jednokolejná s Abttovou výhybnou uprostřed. V provozu byly dva původně otevřené dvounápravové vozy, strojovna měla elektrický pohon.

Stanice Hrebienok, 80. léta.

V rámci přípravy závodů FIS v roce 1970 byla provedena rekonstrukce lanovky. Trať byla o kousek zkrácena, koncové stanice byly nově postaveny, zařízení i vozidla byly dovezeny z Itálie. Nové vozy měly stupňovité uspořádání interiéru. Na celé trati bylo postaveno trolejové vedení (čtyřvodičové) a vozy byly vybaveny dvěma »minipantografy«. Trolej zajišťovala napájení vozů – topení, osvětlení a dobíjení baterií. Po několika letech však trolej přestala být používána – zůstaly jen krátké úseky ve stanicích, kde se dobíjely baterie. Topení se přestalo používat vůbec. Posléze byly zrušeny i sloupy trolejového vedení, protože tvořily stín pro vysílačky zajišťující spojení vozů se strojovnou. Vozy lanovky byly vybaveny nouzovou klešťovou brzdou. U původní dráhy kleštiny objímaly celou hlavu kolejnice, které tak musely být spojovány speciálními svorníky. U italské konstrukce se brzdné kleštiny dotýkají jen boků hlavy kolejí. Kolejnice tak mohou být spojovány normálně, hlava kolejí však musí být s oboustranným negativním sklonem (aby se kleštiny při sevření nesesmekly).

Řidičské stanoviště na Hrebienku, 80. léta.

Míjení kabin na výhybně, 80. léta.

Strojovna na Hrebienku, 80. léta.

Zajímavý byl svým způsobem nenápadný (a postupně zdevastovaný) přívěsný vozík pro nářadí a materiál, který vždy stával vykolejený u některé stanice. Dobře na něm bylo totiž vidět provedení kol pozemní lanovky s Abttovou výhybnou – kola na jedné straně mají dva okolky, na straně druhé jsou široká válcová hladká kola.

<< ZPĚT